Naučme děti se do hokeje zamilovat, říká po 24 letech ve Frýdlantu Roman Stříteský

Roman "Stříťa" Stříteský je neodmyslitelnou tváří frýdlantského hokeje, kde svou stopu zanechává již od roku 2002. Během neuvěřitelných čtyřiadvaceti let prošel klubem jako aktivní hráč, funkcionář i úspěšný trenér mládeže. V následujícím rozhovoru se ohlíží za proměnou klubu  a vysvětluje, proč je pro něj v hokeji nejdůležitější láska ke sportu a týmová parta. 

Díky za tvé působení v HC Frýdlant STŘÍŤO!!!

Stříťo, když se ohlédneš zpět na své začátky v HC Frýdlant jako hráč, co se ti vybaví jako úplně první vzpomínka a jak moc se hokejové prostředí ve Frýdlantu od té doby změnilo?

Stříťa: Jo, hele, vybavím si živě svůj první trénink za Frýdlant v Jablonci, vybavím si i svůj první zápas za Frýdlant v Jičíně. A jako změnilo se to tady jednoznačně k dobrému, úplně neskutečně. Podmínky, co se týče haly... Zažil jsem to tady bez střechy, bez šaten. Zažil jsem to tady v šatnovém bloku, který bych nazval „džunglí“. A teď to tady prostě už vypadá jako na hokejovém stadionu.

Ale v čem se to nezměnilo, a to je dobře – zažívám tady rok od roku už 24 let pořád partu skvělých lidí. Což je základ kolektivního sportu a hokeje, protože bez party se to nedá dělat. Ať už jako hráč, jako trenér, jako funkcionář, ať už jako rodič. Prostě tohle si musí všichni lidé uvědomit, že pokud tady nebude jedna velká parta, tak to nebude dobré. Já jsem tu partu tady zažíval to čtvrtstoletí pořád, i když se samozřejmě vždycky ta parta musí obměňovat, ale to mě na tom nejvíc baví.

U mládeže jsi strávil mnoho let. Co pro tebe bylo při práci s malými hokejisty nejdůležitější?

Stříťa: Já jsem nad tím samozřejmě přemýšlel, proč jsem vlastně trénoval ty děti, nebo proč trénuju děti na hokeji. A vlastně podstata všeho je ne, abych vychoval dítě, který bude dávat nejvíc gólů a mít nejvíc pohárů, nejvíc vítězství, nejlepší smlouvu a bude vydělávat hokejem nejvíc peněz – i když samozřejmě bych to všem těm dětem přál.

Ale podstata všeho je vychovat děti tak, aby ten hokej milovaly. Bílí Tygři mají jeden slogan, který je naprosto nepravdivej a scestnej: „Vychováváme děti, které milují hokej.“ Ne, tak to není. My musíme vychovávat děti tak, aby ten hokej milovaly, aby se do něj zamilovaly. Není to samozřejmostí a vidím tady na zimáku čím dál tím víc dětí, které ten hokej doopravdy milují, na kterých vidím, že jim ten hokej chybí, když ho nemají.

A co se mi nepovedlo, tak je tady jedna určitá generace kluků, ročník 2003, 2004, 2005, kteří se tady myslím si hodně slušně naučili hokej hrát. Nebudu jmenovat, oni budou vědět. Dotáhli to do konce až do áčka, zahráli si i za áčko, hráli by v tom áčku dodnes. Bohužel, kdyby ten hokej milovali... Ale oni ho nemilovali, on je nebavil. Takže tam jsem někde udělal chybu, protože těch kluků je tady dost, kteří prostě ten hokej nehrají. Teď by byli v kategorii juniorů a chodí se na ty juniory dívat na tribunu. Chodí se jim možná, já nevím i posmívat, že jim to nejde nebo že se prohrává. Ale právě s nimi by to bylo jednodušší, lepší, ta kabina juniorů by byla plná a ten tým fungoval tak, jak má. Tady bohužel ti kluci, co teď na juniorce hrají, tak na tohle doplácejí, že je tady na zimáku spousta kluků, kteří se na ně vykašlali. Vykašlali se na hokej a vykašlali se na ty své spoluhráče. To je věc, která se mi tady nepovedla. Takže moje největší selhání za ty roky ve Frýdlantu, je to, že jsem nedokázal udržet u hokeje v ročníkách 2004-2008 deset na frýdlantské poměry nadprůměrně šikovných kluků. Který by teď mohli hrát za áčko, nebo juniorku … a to staví současnou juniorku na hranici existence pro příští sezonu. Přitom kdyby ty kluci u hokeje zůstali, juniorka má sílu a kvalitu …

Kdyby jsi měl vybrat jeden moment, na který jako trenér nikdy nezapomeneš, jaký by to byl?

Stříťa: Ty jo... Já teď nedokážu asi přesně říct, kterej to byl rok, možná 2011, 2012. Trénoval jsem tady dorost společně s Pavlem Marešem a ty kluci se v tom tak nějak plácali tím, že tady nebyla hala. Začali jsme dýl než všichni naši soupeři. Hráli jsme, vlastně bojovali jsme o postup do play-off. Bylo tady pět týmů, všechny ty ostatní týmy měly haly, my ne, takže jsme začínali dýl, ale ten tým se doopravdy semkl ke konci sezóny.

Postoupili jsme mezi čtyři do play-off a pamatuju si, v semifinále jsme tady doma porazili Českou Lípu 5:2. Jeli jsme na odvetu do České Lípy, tam jsme prohráli, takže na zápasy 1:1. V tom systému to fungovalo tak, že se nehraje třetí zápas, ale ten zápas v České Lípě se prodlužoval. Prodloužení jsme uhráli na 0:0. Nakonec jsme postoupili do finále přes Českou Lípu na nájezdy.

Pamatuju si, že po těch nájezdech v tý euforii jsem doopravdy měl slzy v očích a nechtěl jsem, aby to někdo viděl, tak jsem utíkal do kabiny do sprchy se schovat, aby mě nikdo neviděl, že brečím. A tam jsem nachytal svýho kolegu Pavla Mareše, kterej už tam brečel přede mnou.

A poslední otázka – končíš jednu dlouhou kapitolu svého života. Bude pro tebe těžké sledovat frýdlantský hokej jen z tribuny jako divák, nebo už se na tu změnu vyloženě těšíš?

Stříťa: Nevím, jestli mi to bude chybět, ani nedokážu říct a nevím, jestli se na to těším. Takhle – každopádně frýdlantskýmu hokeji budu pořád strašně moc fandit, těším se na to, že mu budu fandit. Ale uvidím, co to se mnou udělá, až někdy za půl roku nebo za sedm měsíců sem přijdu na hokej, ať už to budou děti nebo áčko, a budu z tribuny fandit. Takže nedá se říct, že se na to těším, ale jsem na to zvědavej.

Video z rozlučky se Stříťou najdete na našem Facebooku a Instagramu

Autor: Lukáš Vlasák